Ostrava je město s přísným obličejem a měkkým srdcem. Průmysl, který formoval generace. Čtvrti, které se mění. Lidé, kteří zůstávají. Začal jsem to fotit. Nevím, kdy skončím.
Tohle je záměrně otevřený projekt — nemá pevný konec ani přesně stanovený záměr. Vím jen, že Ostrava mi přišla jako místo, které stojí za pozornost. Ne jako kuriozita ani jako nostalgie za těžkým průmyslem, ale jako živé, proměnlivé a trochu vzdorné město.
„Dlouhodobý projekt není o tom nasbírat co nejvíc fotografií. Je o tom naučit se vidět jedno místo pořád jinak."
Vracím se průběžně. Pokaždé jiná roční doba, jiná čtvrť, jiná nálada. Někdy přijedu s konkrétním záměrem, jindy jen chodím a čekám, co se nabídne. Kolekce se bude doplňovat — tohle je jen začátek.
Co hledám
Ostrava není Praha. Nemá tu turistickou vrstvu, která zakrývá skutečný život. Lidé tady nehrají pro kamery — jsou prostě tam, kde jsou, a dělají, co dělají. To je přesně to prostředí, ve kterém fotím nejraději.
Zajímají mě okraje — průmyslové zázemí, které chátrá nebo se přeměňuje, sídliště v poledním slunci, hospody v pátek večer. Věci, které jsou na první pohled bez velké důležitosti, jak by řekl Saul Leiter. A přitom jsou vším.
