Fotografie, která nevymýšlí — jen si všímá.
„Počkám na okamžik, kdy jste nejvíc sami sebou. Ten se snažím zachytit — než se promění v prchavý okamžik, který se už nevrátí."
Jsou fotky, u kterých se očekává, že budete nějak vypadat, nějak se tvářit – pózovat. A jsou fotky, které vzniknou přesně tehdy, kdy na očekávání i na fotoaparát zapomenete — a prostě jste. Dělám ty druhé.
Přijdu, vnímám vás i prostředí. A jsem celou pozorností u vás a u toho, co je pod povrchem — vztahy, oblíbené předměty, oblíbený koutek. Nečekám na dokonalou pózu, ale na chvíli, kdy zapomenete nebýt sami sebou. Tahle nenápadnost, to, že se cíleně nestavím dopředu, dala mojí práci i její jméno — Plachý fotograf. Jsem spíš svědek než režisér.
Každý člověk a každá situace v sobě nesou svůj vlastní jedinečný příběh. Proto pracuji bez studia, v přirozeném prostředí, kde se věci dějí nehraně a autenticky. Mou ambicí není měnit svět, ale upozornit na detaily, které v denním shonu přehlížíme — a možná je jemně postrčit do popředí.
Věřím, že nejsilnější záběry vznikají samy — já jim v tom jen nesmím bránit. Když se přestaneme snažit realitu ovládat, věci se samy poskládají: pohled, gesto, světlo. Ukážou se souvislosti, které tam celou dobu čekaly schované pod povrchem.
Hledám krásu v obyčejnosti — malé důležitosti, které vypadají všedně, a přitom je v nich celý život. Babičku v její kuchyni, děti, které si opravdu hrají, rodinu takovou, jaká je v úterý odpoledne. Ne velké pózy, ale opravdové okamžiky.
Mezi mé oblíbené žánry patří přirozený portrét, reportáž, kulturní a společenské události, rodinné okamžiky i dlouhodobé dokumenty — nejčastěji v černobílém zpracování. Všechny spojuje jedno: jsou ryzí.
Zvlášť mě baví dlouhodobá práce na jednom místě nebo s komunitou lidí, kteří něco dělají naplno. Výsledkem pak není jen album snímků, ale příběh, který by bez fotoaparátu možná zůstal nezaznamenaný.
Vedle práce pro lidi fotím i sám pro sebe. Některé série rozvíjím léta, beze spěchu — jen pro to, co mě nepřestává přitahovat. Někdy mě zaujme i jen subtilní paprsek světla, který vytváří stínohru nebo nasvěcuje detail, v němž je zaklíčováno víc, než se na první pohled zdá. Jindy je to atmosféra a klid poutního místa po setmění; město, které má svého ducha; strom s větvemi nataženými jako ruce. Tak vznikají snímky, které nikdo neobjednal a žijí samy za sebe — na zdi, v rámu, jako věc, ke které se člověk vrací. Vybrané z nich nabízím jako tisky.
Ve fotografii si nejvíc rozumím s lidmi, kteří vidí svět a estetiku podobně — a pro které autenticita znamená víc než dokonalost. S nimi se na svět díváme stejnýma očima.
Jsem členem fotografického klubu P.C.W.
A na jednu věc myslím při každém focení — že okamžik se nevrátí. Člověk za pár let vypadá jinak, dítě vyroste, ten konkrétní pohled, to konkrétní světlo toho odpoledne už nikdy nebude. Vím, jaké to je, když to člověk nestihne. Vím, jaké to je říkat si: měl jsem ho vyfotit, dokud tu byl. Právě proto pro mě tahle práce není jen řemeslo. Je to způsob, jak zachytit prchavý okamžik — něco, co by jinak zmizelo.
Hlavní systém
Fujifilm X-Pro 2
Zeiss Touit 32 mm f/1,8 (hlavní objektiv)
Fujinon 23 mm f/2
Fujinon 50 mm f/2
Druhý systém
Nikon D810
Různé objektivy Nikkor
Fotím převážně bez blesku, v dostupném světle. Černobílé zpracování je spíš moje preference než pravidlo — kdo chce barvu, dostane ji.